Dyslexie (legastenie) neboli potíže se čtením jsou problémem převážně dětského věku. Až do prvního zasednutí do školní lavice nemusí být dyslektické dítě ničím nápadné. Děti pomalu čtou, dělají spoustu chyb.
Termín dyslexie pochází z řeckého významu „potíže se slovy“. Dyslektici nejsou schopni vytvářet jazyková sdělení a přijímat symbolické informace běžným způsobem, což se zpravidla projevuje tak, že mají potíže pochopit smysl slov a symbolů – v žádném případě však tato porucha učení nesouvisí s inteligencí. Tato porucha je doživotní, není možné se jí úplně zbavit, ale správným přístupem je možné snížit její projevy.
Alarmující je, že počet dětí s poruchami učení, a hlavně dyslexií, v našich školách roste. Průměrně se v každé třídě objeví jeden až čtyři žáci s různými poruchami. Každý žák potřebuje zvláštní přístup na každé vyučovací hodině ve všech předmětech. Při množství jiných dětí a náročnosti učebních osnov je však individuální pomoc někdy nemožná.
Do 19. století si mnoho psychiatrů i učitelů myslelo, že problémy se čtením vyvolává obyčejné lenost. To, že jde o závažný problém, rozpoznal až anglický lékař W.Pringle Morgan. Při léčbě 14letého chlapce zpozoroval zvláštní handicap. Přestože chlapec nebyl schopný číst, plynule recitoval všechna písmena abecedy ve správném pořadí. Při psaní se mu nedařilo natolik, že napsal jen ta nejjednodušší slova.
Ve 20. letech minulého století panoval názor, že za dyslexii může porucha zraku.
V roce 1968 se v Dallasu na konferenci expertů Světové neurologické federace ujala tato definice:“Specifická vývojová dyslexie se projevuje neschopností naučit se číst i přes to, že se dítěti dostává běžného vzdělávacího vedení a má přiměřenou inteligenci. Je podmíněna poruchami v základních poznávacích schopnostech.“
Dříve nebyla osvěta tak velká a děti, které měly specifické problémy ve četní a psaní, končily často na zvláštních školách, třebaže jinak byly chytré. Nikdo si s nimi nevěděl rady. V současnosti existuje systém pedagogicko-psychologických poraden a v praxi to funguje většinou tak, že vnímavá učitelka zpozoruje problém a doporučí dítě k vyšetření. Jestliže však rodiče nesouhlasí s vyšetřením, učitel nemůže udělat nic.
